"Jasně že naše rajčata nemají vůbec žádnou chuť," překvapí mě upřímností Antonio Ortega, předák ve firmě Cristallplant.
Nikdo z oslovených lidí chuť místní zeleniny, díky které se oblast z chudobince Španělska vyhoupla mezi nejbohatší, nechválí. "Tomaty nakrájej, hodně posol a polij olivovým olejem. A pak už ani chuť rajčete nebudeš postrádat," dává recept, jak se s jejich nijakostí vypořádat, stavební dozor Alejandro Salvador.
Zemědělství bez země
"Jsou to speciálně vyšlechtěné druhy, které se pomalu kazí. Navíc musí být sklizeny předtím, než úplně dozrají. Třeba k českému zákazníkovi se dostanou až za čtyři dny po utrhnutí. Nahnilé byste je určitě kupovat nechtěli," obhajuje místní rajčata manažer Roberto Dittmar Álvarez.
Ve zpracovatelském závodě, kde pracuje, se zelenina třídí podle kvality, rovnou balí podle požadavků evropských obchodních řetězců a polepuje etiketami v národních jazycích. Spatřím i české nálepky na paprikách určených pro zákazníky v Tesku.
Jako v továrně to vypadá i uvnitř pařníku. Při pohledu na všechny ty technologie se o zemědělství opravdu nedá mluvit. Vždyť rostlinky se za celý svůj život ani nedotknou normální půdy. Místo toho jsou usazeny v pytlích s nadrceným vulkanickým substrátem.
"Je absolutně neutrální. Všechny nutné živiny, hnojivo i vodu jim dodávají tyto hadičky. Přesně tehdy, když jim senzory nahlásí, že je to potřeba. Nedostanou ani kapku navíc," vysvětluje pěstitelské postupy výše zmíněný čtyřicátník Ortega mezi šlahouny paprik. I díky tomu rostou rychleji než z vody.
Pohled shora: bílý flek
Vypadá to tady jako na jiné planetě. Všude bílý plast. Od břehu moře až na úpatí hor. Sluneční paprsky, které se od desetitisíců fólií odrážejí, oslepují. Nacházím se na jihu Španělska poblíž města Almería - v kraji, kterému se nepochopitelně poeticky přezdívá zahrada Evropy.
Je to dobře vidět i na fotografiích z družice. Vidíte jen bílý flek. Vědci dokonce přišli s teorií, že právě ohromné množství fólií, které zpět k nebesům posílá sluneční paprsky, může za to, že se průměrné teploty v Almeríi snížily, zatímco ve zbytku země stále rostou. Takový skleníkový efekt naruby.
Postavit fóliák nebyla nijak nákladná záležitost, takže dodnes jsou pozemky na rozdíl od zbytku Andalusie rozdrobeny mezi 16 tisíc rodinných farem.
"Máme tu 330 slunečných dní v roce. Fólii stačí vyměnit jednou za 3,5 roku. A že by ji potrhal vítr nebo kroupy? To tady nehrozí," libuje si nad místními klimatickými specifiky Francisco Escobar, jehož firma Cristallplant hospodaří na 100 hektarech půdy.
"Metr čtvereční mě vyjde na 30 eur ročně, v Nizozemsku musí kvůli chladu stavět vytápěné skleníky a metr jim vyjde nejméně čtyřikrát dráž," srovnává se s největší evropskou konkurencí. Sklízet může po celý rok. Provoz omezuje pouze na letní měsíce, kdy chutnější zelenina dozrává i v severněji položených zemích.
Kdo tu pumpuje rajčata chemií? My ne!
Almerijští mají silnou konkurenci v severoafrických pěstírnách, které konkurují nižšími náklady na lidskou práci. Snaží se tomu čelit obratem ke kvalitě. Přestali masivně nasazovat chemikálie při ošetřování rostlin, kvůli kterému se zemědělci museli bránit obviněním, že mohou za větší počet případů rakoviny genitálií a prsou.
Nyní do boje s hmyzími parazity posílají jiný hmyz. "Ze začátku bylo místní těžké přesvědčit. Nechtěli mít v pařníku ani křidélko. Ale změnili názor, když viděli naše úspěchy v praxi," vzpomíná na počátky biologické ochrany zeleniny v polovině desetiletí vedoucí státního výzkumného centra María del Mar Téllezová, "papriky už proto vůbec chemicky neošetřují a i u rajčat se počet postřiků výrazně snížil."
Nyní farmáři z Almeríe, kteří se vždycky čertili, když jim například Němci vraceli zboží jako zdraví nebezpečné, sami ukazují prstem na nedostatky africké konkurence. Jenže nízké ceně by nejlépe mohli konkurovat, kdyby vyšlechtili chutné a přitom trvanlivé plody. Zatím je to marná snaha.
.jpg)
.jpg)
