Stáří je výsada, ne neštěstí...

Stáří je výsada, ne neštěstí...

Někteří vnímají stáří a jeho důsledky jako handicap a omezení. Tento názor podporuje dnešní, na výkon zaměřená společnost. Možnost zestárnout je dar. Je to dar, který všichni nedostanou. Vzpomínám si, jak jsem v době, kdy jsem se léčil z rakoviny, měl jedno veliké přání – zestárnout. Vybavuji si, jak moc jsem byl vděčný za to, že jsem mohl oslavit další narozeniny.

Narozeniny bychom měli všichni oslavit vděčností

Tento týden zemřela moje nevlastní babička. Nebyli jsme si blízcí, právě naopak. Byla to osoba, která mě znala od 4 let, ale já jsem jí vykal, a ona mou společnost nevítala. O tom ale mluvit nechci.

Tato dáma strávila většinu svého života v křesle. Nemusela, byla to její volba. Svými „nemocemi a nemohoucností“ vytvářela obraz oběti, člověka k politování. Byl to způsob, jakým se snažila získat pozornost a lásku ostatních. A to mě přimělo napsat tento článek o stáří, je ho prožívání a našemu postoji k němu.

Kdysi jsem dostal email od jedné ženy a její pohled na stáří. Přečtěte si ho a nechť je nám všem inspirací. Text jsem bez dovolení upravil.

Vrásky, šediny a krásné vzpomínky mi sluší

Když se podívám do zrcadla, mohla bych upadat skoro do zoufalství. Vrásky na obličeji, jizvy na těle, břicho, které každý rok povyroste. Přesto není důvod před zrcadlem slzet, protože mám fantastické kamarády, tichý a klidný život, dobré vzpomínky z minulosti. Nikdy bych neměnila své šedivé vlasy ani nic jiného za ploché břicho. Nebudu se trápit tím, že jsem někdy jedla příliš mnoho dobrot nebo že jsem si občas koupila něco, co pravděpodobně nikdy nepoužiji.

Dovolím si čas od času chovat se tak, jak se mi líbí, tvářit se na svět tak, jak ho cítím. Mnoho mých přátel a známých zemřelo dřív, než mohlo poznat svobodu, kterou věk přináší.
Co znamená stáří? Hodně mohu, ale málo musím

Někdy doma zpívám staré písničky z mládí. Mohu se jít projít, kam se mi zlíbí. Prožívám vlastně období, kdy ještě hodně mohu, ale málo musím.

 Štěstí je být starým člověk

Štěstím ve stáří je harmonie se sebou samým. Štěstím ve stáří je netrpět bolestí. Štěstím ve stáří je nesbírat věci, ale zážitky. Stáří patří k životu tak, jako k lesu patří i staré stromy. Mladé i staré stromy rostou pohromadě, nepřekážejí si, ale doplňují se.

Život přináší i bolestné chvíle, různé smutky a bouře. Bolest je něco, co patří k životu, a bránit se jí je dětinské. Bolest je prožitek a v něm je obsažen lidský úděl. Ve stáří se nám ale takové chvíle jeví daleko méně významné, protože vždy nakonec najdeme sílu se s nimi vyrovnat.

Naším úkolem je žít ve stáří tak hezky a spokojeně, aby to bylo příkladem pro mladší lidi. Neskuhrat stále, ale intenzivně prožívat to, co nám život ještě poskytuje. Setkání s moudrým starým člověkem je obohacující. Musí ale být moudrý, nesmí to být tlachal.

 Život je jako galerie

Život starého člověka se dá přirovnat ke galerii, v níž člověk prohlíží vše, co prožil. Byl-li život dobrý, jsou i obrazy uchované v jeho paměti hezké. Žil-li mizerně, bez hlubšího zájmu o cokoliv,
pak ani ta „galerie života“ není hezká.

Na stáří je nejkrásnější ta svoboda! Teprve teď mohu říci ano nebo ne. Nikdo mě už nehoní, pracovat mohu, ale také nemusím. Proto se nelitujme, že jsme staří. Je to výsada! Ti méně šťastní už tu nejsou. Pohoda, láska a hezké vztahy – to je odměna za dobrý život!

 Tělo je hranicí možností

Zatímco pro mladého člověka je měřítkem jeho možností vlastní tělo, pro staré lidi je tělo hranicí možností. Co mám tedy dělat dál? Je to snadné! Spoléhat na to, co ještě v mém těle funguje dobře!

Každé ráno si mohu vybrat: pamatovat si problémy a hořké chvilky z minulosti anebo cítit vděčnost za každý krásný okamžik, který je mi dán ještě dnes! Nebudu tady žít navždy- to je dostatečný důvod pro to, abych neztrácela čas pláčem a nářkem.

Není také vhodné zabývat se příliš nemocemi. Někteří staří lidé jsou za své nemoci dokonce rádi. Nemoc je jakousi omluvou za jejich špatnou náladu, vymáhají si tím lítost a city okolí.

 Čas je spíše pádící jezdec

Jak málo je těch okamžiků, kdy se vzájemně s druhými potřebujeme, kdy jsme si blízcí, kdy se můžeme rukou dotknout a pohladit. Kolik takových chvil mi ještě zbývá, kolik z nich jsem už propásla a nevyužila k tomu, abych druhého úsměvem potěšila a sama byla potěšena!? Čas ve stáří už není „tichý a neměnný oceán“, ale spíše „pádící jezdec“.

Ve stáří nemůže být člověk repetent, žák opakující ročník! Už má karty v rukou, musí tedy hrát s tím co má: dobře, účelně, elegantně a hlavně už nepromarnit žádnou příležitost ještě něco hezkého prožít a udělat.

 A ještě pár slov o důchodu

důchod přece není žádný milodar, který nám dávají mladší generace, ale část daní, které jsme celý život platili. Je to část naší mzdy, kterou jsme si nevybrali, ale ponechali ji státu. Společnost naše peníze používala, investovala, měla z nich úrok. Nyní, ve stáří, nám je jako důchod
vrací.

Kdyby předchozí generace, předchozí politici s těmito penězi dobře zacházeli a dobře je investovali, měli by jich dnes dost. Pro sebe i pro nás staré. Není přece naše vina, že to neudělali!
Šperk, hodnotný obraz, váza zůstanou krásné, i když jsou staré.

Bez stáří by náš život nebyl celý a bez smrti by nebyl ukončen.